Motorkáři bez motorek

Tak dnes bez ježdění. Došlo totiž k dlouho slibované návštěvě kamaráda Majka z Dálného východu. Aby nebylo ale radosti málo, přijela s ním i Marťanka a pro tu si přijel ještě později Vilda. Takže super sešlost.
S Majkem jsme se domlouvali na trase k nám ještě dva dny před příjezdem. Slíbil jsem mu, že mu přijedu naproti k Barrandovskému mostu. Od Plzně se nedá totiž zabloudit. Ráno, v den jeho příjezdu, mi volala Martina, že ho k nám dovede. Řekl jsem jí kudy-tudy a čekal jak to dopadne.
No nakonec trefili.

Majk hned po svém příjezdu vytáhl svačinu a demonstroval tím, že Pražáci, či spíše Modřaňáci, nejsou schopni uspokojit jeho labužnické choutky. Pak se to sice snažil Babče vymluvit, ale víme své... Jedno mu zazlívám. Všem nám přivezl hodně drahé dárky přesto, že jsem ho prosil ať to nedělá. To má u mě!!!!

Nabídl jsem návštěvě  místní specialitu, Martinou pojmenovanou SUMY (odvozeně od SUSHI). Pro neznalé, jsou to myší holátka mražená a řádně odleželá. Ale konec legrace.



Ta pochoutka nebyla určena pro návštěvu, ale pro před týdnem narozená miminka Elaphe guttata, se Kterými Martina prožila celé odpoledne a večer. Chtěla z chudáčků vyráběr dámské okrasné prvky, jako prstýnky, náramky a náhrdelníky. Naštěstí pro ta mrňata se jí to nepovedlo...



Majk zase rozmazloval našeho Beníčka, který mu to oplácel poctivým omytím jazykem.
Sám jsem žádné fotky nedělal a tak jich mám se setkání jen pár, které mně ti návštěvníci poslali...



Tohle třeba údajně Majk fotil mou Babču, ale jak je vidět, fotil schválně nepořádek v kuchyni (mě a čurbes na lince..)

Tak to jsme my. Zapomněli jsme vzít na fotku Vildu, ale on nás fotil, tak to bylo neřešitelné. Babča se bojí foťáku zepředu (prý jí dělá starší a zdůrazňuje vrásky) i ze zadu ( nikdy prý z těch fotek nic není).

Poseděli jsme, pokecali, Majk nám zahrál a zazpíval. Martina s Vildou se brzy odebrali k domovu, ač při přijezdu vyhrožovala, že bude spát klidně s Majkem, Babča šla spát, protože brzy vstává a my s Majkem ještě chvíli pokecali. On se bál jít spát, protože se v noci bojí hadů - co kdyby nějaký utekl a dostal hlad? Majk měří skoro 2 metry a můj nejdelší had v současnosti ani ne metr. Takže nebezpečí je veliké.... V poslední době jsem stále utahaný a tak mne nezbudili ani hasiči, kteří prý jeli nedaleko a troubili jako v ucpané Praze. Chudák Majk se potom šel projít po zahradě, protože nemohl spát. 

Druhý den jsme probrali všechny problémy důležité i zcela nepodstatné , Majk vylepšil guláš, a chystal se k odjezdu domů. Trasa k D1 je tak jednoduchá (teoreticky), že jsem zpočátku ani nepovažoval za nutné mu ji ukázat. Je to stále po stejné silnici a na cca 15 km se jen 4x odbočuje. Přes to vše jsem usoudil, že tak dobrého kamaráda není možné vystavovat nástrahám velkoměsta a jel s ním, že ho do těch Průhonic dovedu a vrátím se zpět autobusem. Bylo to rozumné rozhodnutí. Majk jel samostatně podle mého návodu, jen jednou by byl minul odbočení. Vše v pořádku až do Hrnčíř. Tam, kde je na dálnici téměř vidět, najednou objížďka a zákaz vjezdu. Za značení objížďky bych někomu, slušně řečeno, nakopal prdel. Jeli jsme spíše podle slunce, než šipek ( protože neexistovaly) , až jsme vyjeli v Jesenici, v místech kde jsem nikdy nebyl, ale přesně na výpadovce k dálnici. Tak jsme se rozloučili a oba se vydali k domovu. Míra jako tryskáč, protože byl za 3 hodiny v Ostravě a já k autobusu o kterém jsem jen věděl, že jede do města. Z motorky člověk nemůže tak sledovat změny v okolí silnice. A tak jsem po roce od mé poslední návštěvy zde jenom kulil oči, co zde vše vyrostlo. Doma jsem byl za necelou hodinu.