Výročí

Vážení, dnes je to přesně 52 let ode dne kdy jsem se potil a dalšími pěti kolegy na židli před náčelníkem dopravky na Zbraslavi, Mikudou. Ostatní kandidáti se klepali venku. Náčelník byl znám svou tvrdostí k zkoušeným. Testy tenkrát nebyly a tak otázky zněly např. Základní povinosti řidiče, Směr a způsob jízdy , což byl vždy celý paragraf příslušného zákona  Člověk se nesměl moc zadrhávat. Ještě dnes pamatuji jak jsem začal odříkávat ty Základní povinosti a blížil jsem se k oknu v paměti, když mě náčelník zastavil a řekl ať pokračuje kamarád Jirka, který seděl vedle. Ten se moc nechytal a tak dostal příležitost 3. , 4. ,  5., 6. Moc toho ze sebe nevypravili. Jeden vůbec nic a tak byl okamžitě vykázán s tím, že si nemá z náčelníka se svými vědomostmi dělat legraci. Další otázka byl ten Směr a způsob jízdy. Začátek opět ode mne. Začal jsem stejně jako u první otázky, ale tuto jsem zvládal lépe. Asi v polovině paragrafu dostal slovo opět Jirka. Opět nic moc a tak byl odejít, stejně jako ti další. Jirkovi jsem způsob zkoušení řekl předem, což jsem věděl od kámoše,který vyletěl před pár dny, ale Jirka to asi nebral vážně. Pak se náčelník obrátil na mě a řekl : Co mám s tebou dělat? A podepsal mně tu kartičku. První oprávnění řídit bylo na světě. Pincek stál doma připravený a tak jsem hned týž den vyjel poprvé bez bázně, že mě někdo chytí.  Tenkrát nebyla na padesátky žádná motoškola. Člověk prostě přišel ve zkušební den (byl 1x  v týdnu) na dopravku , na stůl položil poplatek 10 Kčs, což byla v té době mzda za cca 3 hodiny práce člověka po vyučení, předstoupil před komisaře a buď uspěl nebo ne. Jeho věc. Počet pokusů se nikde neevidoval. Jen člověk přišel asi o tak 5-6 piv.... za jednu zkoušku.

A tady je ten zázrak z  líce i rubu:

Nic už z údajů na něm není 50 let pravda a tak nemusím nic začernit. Hned příští rok jsem dělal papíry na osobák a moto  a v 61 na náklaďáky, traktory. Tak že letos na jaře bylo výročí kulaté: ten na velké vozy mám 50 let.  Později přišly i autobusy a vše mám lékařsky potvrzeno dodnes....

Tento dokument jsem už neviděl dlouho. Až manželka začala dělat pořádek v papírech.....

Městská policie Praha

Máme to štěstí, že pár metrů od baráku máme služebnu Městské policie Praha. Měli bychom se cítit bezpečněji, ale není tomu tak. Poldu v ulici zahlédneme tak jednou za měsíc a to když chvátá do víru velkoměsta. Abychom neotravovali , chodí ještě většinou lesem. Jelikož jsou ve službě i mladší dámy, sedávají s kolegy v plné zbroji dole u potoka na lavičkách. Někdy to vypadá jako rande... To je lidské a vůbec jim nezávidím i když jejich plat jde i z mého důchodu... 

Vždy jsme dělali vtipy na poldy a jejich inteligenci. Musím ale uznat, že ti státní mně teď připadají inteligentnější. Vyslechl jsem tuhle rozhovor ve skupině, jedoucí autobusem na základnu z ranní obchůzky. Těšili se jaký je teď čeká úkol: měřit rychlost. V té souvislosti se rozvinula diskuze jak to který řeší. Nejvýbojnější byl takový malý prcek (proti ostatním), který ostatním sděloval jak je na řidiče tvrdý. Měřil prý u přenosné značky s 30 Km a s kolegou vybrali velké peníze. "Dal jsem jim 3% a  cvakali a bodovali"   . Když vezmu v úvahu že 1% z 30 = 0,3, pak řidiči jedoucí 30,9 km/ hod platili pokuty 1000,- Kč  a to v místě kde byla skládka materiálu pro opravu trati, nesmyslně umístěná značka a kde se nemohl nikdo cítit v ohrožení. Ne, neplatil jsem tam. Vím o tom, že tam ti inteligenti měří za účelem vybrat co nejvíce. Osobní zkušenost mám s nimi také, ale stala se už před pár léty. Naváželi mně na zahradu písek na stavbu a tak jsme auta postavili před dům jednou stranou na chodník. Naše ulice je totiž tak úzká, že se mají problém vyhnout 2 osobní auta a tak se to řeší tímto způsobem už desítky let. Seděli jsme na zahradě a čekali na poslední náklaďák. Ten přijel, složil a odjel. Šli jsme si uklidit auta a zjistili , že máme cedulky za špatné parkování za stěračem. Jak je tam ten dotyčný dal jsme nepochopili, protože jsme měli celou dobu auta "v merku". Musel vylézt z lesa a zase do něj zmizet. To mě tak nasr***, že jsem vzal všechny lístky a vyrazil na jejich základnu. Místo pozdravu to schytal hned náčelník, který se slušně zeptal proč přicházím. Poptal jsem se na inteligenci jeho podřízených a vysvětlil mu jakým způsobem se tam cedulky dostaly a kterej ču*** to tam dal, že bych s ním chtěl mluvit. Onen pán se usmál a řekl, že to nebyl ču, ale pí** a že se stydí, proto se neukázala, ale chtěla plnit své úkoly. Lístky roztrhal a mně udělil napomenutí. Na mé : Co že? upustil i od něj. Od té doby máme od měšťáků pokoj a v ulici se moc neobjevují. Na chodníku se jednou stranou parkuje dál, všichni projedou ,ale jen když mají snědí popeláři blbou náladu, musí každé auto stát na chodníku až u plotu . Jejich inteligence bude ještě níže.... , ale bude to spíše mindrák a tak to těm bílým ukazují....   

Kdo zazimoval, váhá.

Dnešní počasí mě vytáhlo z garáže na cesty. Kam jinam než na jih, ale i opět jinudy a skoro jinam.

Stejně jako na jaře byla první zastávka u nesmyslně uzavřených nájezdů a sjezdů Pražského okruhu, které si vynutili Točenští a Cholupičtí "ochránci " životního prostředí a jezdí raději o 10 km dál. My ještě o několik km více. 

Dále Břežany, Jesenice, Poříčí n. Sázavou, tam vlevo Čerčany, Přestavlky, Vranovská Lhota, Bedrč, Benešov 

Až sem jsem jel po trase svého mládí. Ve všech místech od Poříčí jsme

měli příbuzenstvo. V Benešově jsem navštívil bratrance Pavla a jeho manželku mým návštěvním stylem. Nesnáším návštěvy a tak raději pokecám před barákem a hned zase dál. Na nějaké delší povídání bylo moc krásné počasí.

  

Dále už jsem jel po Táborské a na té nelze jet žádnou kochačku - škoda,krajina je tam krásná. Zvláště Česká Sibiř a její okolí. Nynější Tábor neznám, jak jsem zjistil při poslední návštěvě. Tak jsem si ho trochu projel, abych to napravil. Chtěl jsem jet až do ČB , ale měl jsem se ještě stavit pro zapomenutý spacák na chatičce a jídla u Číňana. Takže Planá nad Lužnicí , kde jsme byli v dětství na letním bytě, a na kterou mám krásné vzpomínky. Přišla velká voda a ta zatopila zahradu domu, kde jsme byli ubytováni. Pak rychle ustoupila a na zahradě zůstalo v prohlubních mnoho a mnoho ryb. Domácí byli asi trénovaní, protože rychlost jejich zhodnocení byla závratná....

To byl rok cca 1953 nebo 4.

Dále až za Soběslav, kde zrovna balili poldové svou akci, vpravo na Dráchov   

       

K milované Lužnici. Po jejím polaskání směr Sudoměřice u Bechyně a na chatičku pro spacák.  Byl bych chvíli poseděl u vody s pruty, ale plavalo tolik listí, že to nemělo cenu.

Podzimní barvy jsou ale krásné.....

Chvíli jsem pobyl a nasával tu místní atmosféru. Mít sebou něco na večerní zabavení, určitě bych přespal.

Nemohu minout Týn aniž bych si dal kuřátko u kámoše z Číny. Sebou jsem bral 2 porce Octové a pálivé polévky

Ta vypadá takto. Pohled nic moc, ale ta chuť....

Domů přímo se mně ještě nechtělo i když bylo nutné hlídat čas. Takže Týn, Talín,  Písek, Čimelice (ne Karel - na pokec už bylo pozdě) , Orlík nad Vltavou, Kovářov a na svou trasu přes přehradu, Dobříš , Zbraslav a domů.

Jaké fotky dávat když tudy jezdím hodně často? Přece mám nějakou novou a neokoukanou. Je to letecký památník zahynulého letce Josefa Pekárka, který tu havaroval po srážce s jiným letadlem v roce 1929.

Tak jsem fotku našel na netu, ale je tam strašně malinká

Fotku měl tento letec na pomníku do 80. let a pak se stala terčem kamenování opilců, jdoucích z Milešova z hospody....

Oldřich Doubek  o Pekárkově smrti píše v knize "Ikarové bez legend a bájí" . Z toho vybírám: Letci 1. pluku z Kbel letěli domů z manévrů v JČ. Letěli v tříčlených skupinách a Pekárek sám před nimi na A21. V tehdější době nebyly v letadlech vysílačky a tak za ním letící  piloti ho nemohli varovat, že se k němu blíží pozorovací A11. Letci se pravděpodobně neviděli i když Doubek jinde naznačoval, že stíhači odmítali uhýbat pozorovacím letadlům...  Tak se obě letadla srazila křídly a ihned o ně obě přišla. Pekárkův letoun spadl kousek od nynější silnice přehrada Orlík - Milešov.  V druhém letadle zahynuli četař Jarka Bell ( podle Doubka , na pomníku je napsáno Böll) a npor. Selnar, jejichž pomník je asi o 500 m dále na kopci a stojí na soukromém pozemku nad Předním Chlumem. Někde mám i fotku a až jí najdu, přidám jí.Takže přece jen něco nového na cestě domů

Plním slib. Fotka je z netu  a ukazuje památník druhých účastníků letecké nehody

 

YAMA při focení trpělivě čekala

Pak už jen cesta k dálnici a domů....

6602 + 321= 6923 km

  

  

Přišel podzim

a s ním nutnost zazimovat chatičku, aby případní nevítaní návštěvníci neměli čím topit, čim se živit a čím se přikrýt. Ťukťuk na dřevo, zatím k ničemu podobnému nikdy nedošlo. Odvézt vše na Yamě nejde a tak musela nastoupit Barča a Babča. Barča je hýčkaný Žigulík 2102 , se kterým už nejezdí ani bratři Rómové a zájem nemají ani Ukrajinci. Nabídky dostávám spíše od našinců.

Dálniční známku nemám, po Táborské jezdím nerad (Barča má malé zrychlení a předjet dnešní nadupané kamiony jí dělá problémy) a tak musím jezdit okreskama PZ.  Babča, která jela se mnou , se bojí okolo Vltavy směr Slapy. Viděla tam kdysi auto ve vodě či spíše pod ní... Přes to jsme se kolem vydali směr Zbraslav, Štěchovice, Slapy, Neveklov, Sedlčany, Vysoký Chlumec, Petrovice, Milevsko, Bechyně, chatička. Od doby kdy jsem tudy jel posledně tato trasa , spravovaná dr. Ráthem až před Milevsko ,hrozně zchátrala. Díry se lepí systémem boule. Od hranic kraje silničky s novým potahem a díry opravované perfektně, takže to nebude otázka peněz ( na boule se spotřebuje materiálu o moc více), ale přístupu. 

K chatičce jsme se dostali asi v 11, tedy o více než půl hodiny později než bych jel na motce. Chatku jsme vyklidili a od té doby byla Babče vidět jen zadnice, když dělala údržbu na minizahrádkách. 

 

Já zatím obhlížel okolí. Hned u cesty stojí starý , po délce prasklý, smrk. To mu způsobil před 2 léty úder blesku.

Dole se už loupe kůra , prasklý je až do poloviny a tak máme strach aby se nesložil na některou chatičku.

Místo, kam se chodíval pást "náš " srnec je už v podzimním hávu.

Tak ještě jeden náladový pohled na opadaný ořech a jedeme k domovu.

Ale prdlajs k domovu. Nemůžeme přece vynechat našeho milého Číňana v Týně a jeho suprové Křupavé a voňavé kuřátko, jehož recept mně nechce i když se známe dobře ,prozradit. Fígl je v obalu toho kuřecího masa. Je příjemný v puse, při tom křupne při zkousnutí, udrží maso hodně šťavnaté. K tomu čínská tmavá omáčka a rýže, výborně udělaná . Fotka tu někde je.

Po výborném obědě, který mně dělá vždy potíže zvládnout, se rozhodujeme ještě pro zakoupení večeře domů. Takže Babča si bere Kung-pao a já ostrou  octovou polévku.  Tu , 2 housky k ní a je tu super večeře, skoro dietní.

Zpáteční cesta : Týn, Bernartice, Milevsko, Kovářov, Přehrada Orlík, Solenice, Višňová, Dobříš. Tam nastává dilema. Mám to risknout bez známky po dálnici nebo se spolehnout na navigaci a nechat se protáhnout okreskami Ráthova ? Jelikož znám svou smůlu a jedu poldolapem (stává se minimálně,že by mě nestavěli), volím raději druhou možnost a nelituji. Cesta vede přes Voznici , Novou Ves pod Pleší, Lečici, Hvozdnici, Sloup, Měchenice, Zbraslav, tedy cestami mého mládí, doby před 45 léty, kdy jsem tento okres zásoboval v době havárií pitnou vodou. Byla to doba malin nezralých a dívek zralých. Tentokrát navigace odvedla výbornou práci.

Škoda, že bylo celý den mlhavo a fotit se moc nedalo. Super výlet, ale motka je motka....